NÁVRAT DO "HISTORIE"


Obr. 136 - Úprava chodby ve školní budově

















































































































































Obr. 137 - Odborná obvodová škola živnostenská



Obr. 138 - Dílenské cvičení ve škole kovodělné (Přípravné práce na soustruhu)



Obr. 139 - Práce učňů školy knihařské. (Vazba desek kožených,
polokožených a plátěných se zdobí razidlem, intarsií a plastikou).



Obr. 140 - Dílenské cvičení ve škole knihařské a kartonážnické. (Sestava plast. písma).



Obr. 141 - Práce učňů školy kartonážnické (Krabice ozdobné,
pouzdro pro věnovací adresu a krabice potahované předsádkou
z dílny čkoly litografické).



Obr. 142 - Dílenské cvičení ve škole knihtiskařské. (Příprava a tisk na stroji Planeta).



Obr. 143 - Staré chalupy na Plácku před r. 1926, kde nyní je postavena velká budova okresního úřadu.





























Obr. 144 - Bývalý vzhled hotelu "Na Rychtě" před úpravou v r. 1909.





























Obr. 145 - Bývalý rybníček za hotelem "Na Rychtě" s Morávkovou kovárnou.





























Obr. 146 - Nové Město nad Metují - Na zadomí.





























Obr. 147 - Nové Město nad Metují od Husova kamene





























Obr. 148 - Nové Město nad Metují - na hřbitově





























Obr. 149 - Akademický malíř prof. Karel Beneš: Chalupa ve Vanovce.





























Obr. 150 - Nové Město nad Metují - staré Peklo



Obr. 151 - Bartoňova útulna v Pekle - vnitřek.		 Výňatek č. 10 z knihy
"Nové Město nad Metují a jeho kraj"
vydané na začátku druhé světové války
z iniciativy představitelů města.


Jan Voborník:
NÁRODNÍ ŠKOLSTVÍ V NOVÉM MĚSTĚ NAD METUJÍ.
V době založení Nového Města (1501) byly školy všude tam, kde byla fara a kostel (školy farní). U nás to tedy jistě bylo v Krčíně. Když se však r. 1523 krčínský farář přestěhoval do Nového Města a krčínský kostel se stal filiálním, zřízena byla škola i tu, nebo snad již dříve zatímně zde zřízená byla změněna na řádnou školu farní. Budova školní byla postavena hned u kostela vedle masných krámů a byla dřevěná. Po požáru r. 1526, jímž celé město lehlo popelem, byla zajisté co nejdříve znovu postavena, neboť již r. 1530 se připomíná rektor školní Jan Gregorius a r. 1546 Jiří Písecký ze Solnice. Byla opět dřevěná. R. 1589 se obec rozhodla postaviti novou školní budovu ze hmoty tvrdé, kamene a cihel ; potřebný kámen dal nynější lom krčínský, cihly byly páleny nákladem obce v nynější cihelně Železově v Krčíně. Přitom sousední masné krámy také byly rozbořeny a škola byla postavena na jejich místě. Byla to budova o jednom poschodí se dvěma štíty do náměstí a věžičkou se zvoncem mezi nimi. V přízemí byly masné krámy, v poschodí škola. Vcházelo se do ní po dřevěné pavlači na straně ke kostelu. R. 1595 byla stará škola zbořena, ze dříví vystavěn chudý špitál na Bořetíně a staveniště změněno na zahrádku.
Školy v té době stály na vysoké úrovni. Učitelé byli povoláváni z vysokých škol pražských, kdež po dokončení studia dosáhli hodnosti bakalářů, někdy také ze škol v Hradci Králové nebo z Jaroměře. Tehdáž universita pražská sama ustanovovala a dodávala městským školám své žáky, zvláště za rektora Martina Bacháčka Nauměřského z Nauměřic, probošta koleje krále Václava ve Starém městě pražském, jenž na př. r. 1606 novoměstské obci píše:
"Slovutné opatrnosti Panu Purkmistru a Radě Nového Města Hradiště nad Medhují, Pánům Přátelům svým příznivým.
Službu svou vzkazuji slovutné Opatrnosti Pane Purkmistře a Páni. Zdraví a v něm jiného všeho dobrého přeji Vám věrně rád. Jakož jste předešle na mne žádost vložili a někteří dobří lidé z Vás se přimlouvali, aby od času sv. Jiří nejprv příštího roku za správce školního byl dán a také dotvrzen Adam Volphius Benešovský, alumnus Collegii Carolini, mnoho sobě uváživ Vaše žádosti a přímluvu vzácných lidí, tak učiním a téhož Adama Vám za předního správce školy Vaší dodávám a z moci ouřadu svého potvrzuji s tou přitom žádostí, abyste jeho přívětivě přijati, správu školní jemu poručiti, nad ním, jeho Officiali i také jiným žákovstvem ochrannou ruku držeti a v náležitých potřebách laskavě fedrovati ráčili. O něm jiná naděje není, než jak se u nás šlechetně choval, že i v obci Vaší chovati se bude. S tím milost Boží rač býti s Vámi se všemi.
Dán v Koleji Krále Václava, jinak Císařské v Starém Městě Pražském v pondělí po sv. Jiří 24. Apríle 1606."
V tom čase se uvádějí jako učitelé novoměstští před r. 1600 Matěj Komeneth - Pavel -Vít, školní bakalář - Tobiáš, bakalář - Joannes Pořicenus a Daniel Franconius; po r. 1600 Caspar Baubelius - Adam Volphius Benešovský - Paulus Kincl Leobschicenus - Martin Jesenicenus Pannonius, rektor - Daniel Berger Horský - Ondřej Netrefa Králo-vický a Pavel, rektor. Tehdy se na školách učilo i latině a řečtině, začátkům řečnictví a jiným vyšším naukám.
Obyvatelstvo města bylo vesměs nekatolické, dílem podobojí, dílem evangelické, prvních 50 let po založení města i českobratrské; vrchnost - v té době Štubenberkové - evangelická - předtím Pernštejnové - snášelivá katolická; Jan Černčický z Kácova byl český bratr.
Po vydání Rudolfova majestátu r. 1609, jímž povolena náboženská svoboda, Rudolf ze Štubenberka dal Novému Městu dne 30. září 1613 právo, aby si samo volilo a ustanovovalo učitele a faráře s podmínkou, že to budou rozhodní a věrní stoupenci učení Lutherova. V oddíle, týkajícím se učitele a školy, listina praví:
"Nicméně také týmž novoměstským, nynějším i budoucím další milost činím: že jim školu novoměstskou též v moc a opatrování dávám a uvozuji, však tak a s tou patrnou výjimkou: Aby žádný jiný, buďto rektor nebo kantor nebyl povolán, ani žádný mládenec trpěn ve škole, nežli ten, který by čistého učení evangelického následovníkem byl a Luthero-vu katechismu českému a latinskému mládež vyučoval i ve všech ke kostelu krčínskému náležejících. Rektoři vesničtí aby též týmž uměním, jakž podotčeno, mládež po vesnicích vyučovali a totéž bez každé překážky mé a budoucích pánů a držitelů obojího pohlaví panství Nového Města mého Hradiště nad Medhují na časy budoucí a věčné."
Podobné rozhodnutí učinil již o rok dříve (1612) v Náchodě pan Albrecht Václav Smi-řický, darovav městu chrám i školu s tou povinností a právem, aby měšťané kněze i správce školního sami sobě volili a živili. Brzy však vypukla válka SOletá se všemi bědami a hrůzami, jichž zvláště naše město zažilo míru vrchovatou. Každá válka znamená úpadek školství; válka 30letá, spojená s protireformací, znamenala jej dvojnásob. Avšak v Novém Městě, třebaže bylo velmi zle, škola nadobro nezanikla, připomíná jít se tu té doby učitelé Jan Jiří Štermenský (1626-27), Vavřinec Mrňka z Poličky (1631-38), Lukáš Čibuský (1638-41), Matyáš Libertin a Jan Švi-hovský, rektor (zemř. 1647), ale na jakém stupni se nalézala, zatím nelze říci. O druhém učiteli nebo kantorovi se zmínka nikde neděje a tak se zdá, jako by zde byla třída jen jedna. Město bylo téměř vylidněno. Rektor Simeon Hvízdek (1650-60) obnovil pořádání divadelních představení na náměstí, jak před válkou kdysi bývalo, ale později se o tom zmínka již nečiní. Obyvatelstvo bylo téměř vesměs nekatolické; podle úředního soupisu z r. 1651, sestaveného vrchnostenským správcem Matějem Špátou, mělo město jen 556 obyvatelů, z nichž ke katolictví se hlásilo pouze 37, u o-statních byla "malá naděje na obrácení".
Potom se připomínají učitelé Jindřich Petržilka, varhaník (zemřel 1671), Krištof Aulik, Václav Max Uhlík, Jan Novotný, varhaník, jenž byl 20 let učitelem (zemřel1695), Daniel Konvalinka, Tobiáš Bešorner (1703-28), Frant. Taeuber, varhaník, Matěj Corneli, Matěj Smrček, rector scholae (1743-54) a Josef Kluk, varhaník (zemřel 1761). Když nastupoval Matěj Smrček, to zase již začínala válka, která s malou přestávkou trvala skoro 20 let (o rakouské dědictví a sedmiletá), jíž město přivedeno téměř na mizinu. V jakém stavu tehdy bylo u nás školství, nevíme, ale o náchodských školách zaznamenal v tamní školní kronice učitel Kejklíček, že "tenkrát chodil, kam kdo chtěl, buďto do školy nebo k takovému sousedu, který něco víc uměl a s dětmi se obírati chtěl, jako na př. Matěna, Weyr a j.".
Po Klukovi nastoupil r. 1762 Antonín Černý, "rodič z Hořic", jenž sloužil až do r. 1812. Za něho se staly dvě důležité věci ve školství, jednak vydání tereziánského řádu školního r. 1777, jímž bylo školství nově upraveno a prohlášena zásada všeobecné školní povinnosti, jednak postavení školy a učitelstva pod dozor a pravomoc církevních úřadů r. 1806. V té době byla již v Novém Městě zcela určitě škola dvoutřídní a přibližně od r. 1800 působili na ní tři učitelé: první učitel, druhý učitel a pomocník. Jaké bylo tehdy vzdělání učitelstva a jaké byly jeho příjmy, je dostatečně známo.
Nástupcem Černého byl František Podrou-žek (1812-1830), po něm následoval Frant. Čepelka, rodem z Mizkoles (1830-1850), potom Antonín Pecold z Nového Města (1850- 1854).
Důležité změny ve školství nastaly po roce 1848. Téhož roku zřízeno bylo ministerstvo vyučování, avšak to dbalo více oprav ve školství středním a vysokém. Ve školství národním byla r. 1853 prohlášena obecná (hlavní, farní a i filiální) škola za povinnou a všeobecnou, r. 1854 vyhlášeny povinné opakovači hodiny pro mládež 12-ISletou, r. 1855 zakládány filiální školy všude tam, kde v obvodu půl hodiny cesty bylo přes 100 dětí a fary nebylo, r. 1856 zřizovány pomocné stanice ex-curendo v místech, kde byl větší počet dětí a nebylo peněz na vydržování školy. Tam docházel několikrát týdně učitelský pomocník. R. 1855 vyhlášen konkordát, jímž se školy staly konfessijní a postaveny zcela pod dozor církve. R. 1864 přiřčeno právo presentace učitelů obcím a upraven školní patronát. R. 1867 obnoveno ministerstvo kultu a vyučování, jež jalo se podnikati dalekosáhlé opravy i ve školství národním. Štrosmayrovým zařízením z r. 1868 postavena škola pod dozor státní, u-stanoveny c. k. zemské, c. k. okresní a místní školní rady, škola prohlášena za ústav inter-konfessijní a vliv církve omezen jen na věci náboženské. R. 1869 vydán zákon o vyučování na školách národních, jímž se nařizovala pravidelná a nucená osmiletá docházka školní, učebná látka rozšířena o t. zv. reálie (zeměpis, dějepis, přírodopis, fysika), učitelské ú-stavy rozšířeny na 4 ročníky (na dva ročníky byly rozšířeny r. 1849) a k učitelství připuštěny i učitelky. Zároveň zaveden nový druh škol - třítřídní školy měšťanské. Místo bývalých hlavních, farních a filiálních škol nastoupily jedno- až osmitřídní školy obecné, místo učitel a pomocník zavedeny tituly řídící učitel, učitel a podučitel.
To byly hlavní události ve školství národním, když v Novém Městě byl učitelem, resp. řídícím učitelem Václav Kořízek (1854-1877). Znamenaly podstatnou změnu, hotový přerod ve školství vůbec a ovšem také u nás. Až dosud dvoutřídní škola změněna (r. 1864) na trojtřídní a r. 1872 na čtyřtřídní. Prvním o-kresním školním inspektorem se stal královéhradecký profesor učitelského ústavu Tomáš Vorbes, vynikající pedagog (od r. 1869-1873). Novoměstskou školu navštívil po prvé dne 22. května 1872. Ve zdejším městském archivu se nalézá vzácná věc: soukromý Vorbesův zápisník, poznámky, které si drobounkým, téměř nečitelným písmem činil na svých inspekčních cestách o školách, obcích i učitelstvu, které navštívil. Tyto poznámky, vzniklé bezprostředně po každé návštěvě, vrhají neobyčejně jasné světlo na stav tehdejšího školství a jen naprostý nedostatek místa nám zabraňuje, že alespoň některé stati tu necitujeme. Dalšími okres. škol. inspektory byli J. K. Hraše (1873-1889), PhDr. Tomáš Kouřil (1889- 1894), Jan Pelikán (1894-1908), Josef Brtoun (1908-1922), Jindřich Stál (1923-1924), Rudolf Bílek (1924-1927), Václav Nedbal (1928-1935), Václav Šilhá (1936-1939), Otakar Berkovec (1939). Každý svým způsobem přispěl k povznesení škol jeho dozoru svěřených.

První učitelkou na zdejších školách byla Albertina Pilařova z Bohdanče. Nastoupila dne 7. ledna 1872 a vyučovala v I. třídě a ručním pracím ve třídách ostatních.
R. 1874 byly zrušeny masné krámy pod školou a na jejich místě byla zřízena hasičská zbrojnice. Téhož roku byla zbořena i Krajská brána a tak ze staré průpovídky "Bříza na bráně, škola na krámě, fara na chrámě a Krčma v chrámě" pravdivými zůstaly už jen poslední dva verše: fara je přilepena na chrámě dosud a Jan Krčma z Konipas, úředník na panství pana Volfa ze Štubenberka (1548- 1552), dále spí v chrámě svůj věčný sen.
R. 1877 stal se řídícím učitelem Jan Klos, potomní městský archivář a kronikář. Za něho r. 1878 zřízena byla na děkanské zahradě tělocvična a při ní školka, do níž první pláňata daroval provodovský řídící učitel Karel Janků. R. 1882 byla škola proměněna na pěti-třídní, r. 1889 zřízena při 5. třídě pobočka. Stará škola na náměstí již dávno nepostačovala, Vznikající třídy byly umisťovány všelijak: v zámku, ve staré radnici č. 9a, v soukromém domě č. 21A, stará škola všelijak přestavována, ale nyní bylo již nezbytí přikročiti ke stavbě nové školní budovy. Že se s ní tak dlouho odkládalo, byla příčina čistě politická. Český národ, stoje na státoprávním stanovisku a pravomoci zemských sněmů, postavil se totiž do tuhé oposice proti centralistickým školním zákonům z r. 1869 a ne-ustupoval, i když viděl, že si Němci v té době stavějí na svém území o překot nové školy, často hotové paláce. Také Nové Město obstruovalo, odepřelo vykonati volbu do místní školní rady a vytrvale odmítalo všechny nabídky na postavení nové školní budovy, byť byly sebevýhodnější. Teprve po 18 letech začal odpor - u nás i všeobecně - chabnouti a konečně se město odhodlalo přikročiti k stavbě. Plány a rozpočty vypracoval královéhradecký stavitel a geometr, novoměstský rodák Jan Frič, rozpočtený náklad činil 20.400 zlatých. R. 1891 položen základní kámen, r. 1892 byla budova hotova a odevzdána k používání. Do staré budovy, přiměřeně upravené, se přestěhovaly městské úřady a dosavadní radnice č. 9A změněna na obytný dům s krámem a obchodními místnostmi.
Téhož roku povolena městu trojtřídní měšťanská škola chlapecká a ihned otevřeny dva ročníky. Ředitelem se stal Hubert Císař (zemřel r. 1915). R. 1894 zřízena při měšť. škole průmyslová škola pokračovací pro učně a pomocníky (správcem říd. učitel Jan Klos) a uspořádána výstava plodin, vypěstovaných ve školní zahradě (různé druhy zeleniny a 10 druhů brambor). Přibývá žactva, r. 1897 se zřizuje pobočka při 4. třídě, opět vzniká nouze o místnosti. Na čas se jí odpomohlo přemístěním bytu školníkova do nově učiněné přístavby mezi schodištěm a záchody na straně do dvora a zřízením učebny z dosavadního bytu školníkova a sborovny. Poněvadž obecná škola byla vlastně pětitřídní, veliká byla potíž s děvčaty 5.-8. školního roku, které patijjjy do jedné, totiž páté třídy. Nesrovnalost byla zvláštní improvisací alespoň částečně odstraněna r. 1899 tím, že 1., 2. a 3. třída byly podle pohlaví smíšené, ve 4. třídě a) byli pouze chlapci, 4. a 5. školního roku, ve 4. b) dívky 4. a 5. škol. roku, 5. třída měla jen dívky 6.-8. škol. roku. Avšak již po 4 letech tyto starosti odpadly zřízením měšťanské školy dívčí, pro niž postavena nová budova nákladem 53 tisíc zlatých (dostavěna r. 1906).
Když r. 1905 odešel do výslužby řídící učitel Jan Klos, jenž za své zásluhy dostal čestný titul "ředitel", spojena byla obecná škola správou se školami měšťanskými.

Žactva stále přibývalo na všech třech školách, tělocvična, jež svými rozměry již dříve nedostačovala, rozšířena nyní přístavbou o 10 m do délky a ze dvou tříd upravena kreslírna na měšťanské škole chlapecké.
Světová válka r. 1914-18 velmi pronikavě zasáhla do vnitřního i vnějšího chodu vyučování, což ostatně všechno jest dosud v čerstvé paměti. Z učitelů zahynul ve válce František Špryňar; pochován je na hřbitově v Stanislavi. Po skončení války nová vlna, nový duch a nové reformy provanuly veškeré naše školství, některé reformy víc ukvapené než odůvodněné, většinou však zdravé a blahodárné. Na dívčích školách zavedena domácí nauka a vaření (školní kuchyně zřízena a náležitě vybavena r. 1926), na chlapeckých školách zavedeny ruční práce (dílna pro ruční práce chlapecké na školách měšťanských zřízena zatímně v jedné třídě obecné školy, r. 1927 ve sklepní místnosti měšťanské školy dívčí a brzy bohatě vybavena zvláště zařízením truhlářským, řezbářským a soustružnickým). R. 1920 otevřen byl koedukační nepovinný čtvrtý ročník (jednoroční učebny kurs) při měšťanské škole chlapecké.
Žactva, zejména na obou měšťanských školách, rychle přibývalo, zvláště stále vzrůstajícím přílivem z obcí okolních, jenž na měšť. škole chlapecké dosahoval až přes 60, na měšťanské škole dívčí až přes 70% všeho žactva. Brzy bylo třeba zřizovati nové pobočky, nejprve při prvních ročnících (r. 1932), potom i při druhých (r. 1934 a 1935), zvláště pak, když byl počet žáků na třídu snížen nejprve na 70 (r. 1928), později na 60 (r. 1931). Tu se dostavil nedostatek místností nejen na školách měšťanských, kde kreslírna na chlapecké a pracovna na dívčí byly změněny ve třídy, ale i na obecné, kde také vznikala pobočka za pobočkou. Tu hledány výpomocné místnosti v budovách okolních. Nejdříve se stěhovala ze školy školní kuchyně (do sousedního obecního domu č. 17b, pak tam za ní šla jedna třída obecné školy (r. 1938 se vyměnila s měšť. školou dívčí), jedna třída šla do školy živnostenské a jedna do sokolovny, a tak je tomu dosud.
V roce 1929, kdy nedostatek místností prvně byl pociťován, hledala se odpomoc. Prvotní úmysl postaviti novou budovu byl odsunut pro neodkladnou stavbu škol živnostenských a proto pomýšleno na zatímní řešení vhodnými nástavbami na tělocvičnu a školníkův byt. Když se však vidělo, že v nejbližší době bude řešen problém obvodových škol měšťanských a nedalo se předvídati, jak se újezdní školní rada postaví k otázce opatření potřebných místností, celá věc odložena až do skončení této záležitosti. Obvodová škola měšťanská zřízena r. 1938, ale pohnuté události poslední doby nedovolovaly, aby se přistoupilo ke konečnému řešení. Ostatně nejnovější nařízení o dalším snížení počtu žactva na třídu činí tuto otázku ještě ožehavější a akutnější nejen u nás, ale i jinde. Od r. 1936 jest obecná škola opět pod vlastní správou.
Po smrti Huberta Císaře r. 1915 ustanoven byl ředitelem spojených škol Alois Škvára (1915-23), potom Josef Hóhl (r. 1923), Emil Sklenář (1924-25), Matěj Duzbaba (r. 1923-24 a 1925 - 27), Jan Voborník (1927 - 34), Jos. Maršík (r. 1934-36), Ant. Matejsek (1936-). Po odloučení školy obecné od měšťanských byli řídícími učiteli Josef Vichtl (r. 1936-38) a Jan Beran (1938-).
Loni bylo na obecné škole 275 žáků (154 chl. a 121 děvče) v 8 třídách (5 post., l pobočka def. a 2 žat.) se 7 učiteli (2 muži a 5 ženami) mimo řídícího učitele, l učitelku domácí nauky a l praktikantku. Letos má obecná škola 304 žáky (165 chl. a 139 děvě.) v 10 třídách (5 post., l pobočka def. a 4 žat.) s 10 učiteli (6 muži a 4 ženami) mimo řídícího učitele a učitelku domácí nauky.
Na měšťanské škole chlapecké bylo loni spolu se 4. ročníkem 220 žáků (199 chl. a 21 děvče) v 6 třídách (3 post., 2 poboč. a IV. roč.) se 7 učiteli (5 muži a 2 ženami) mimo ředitele, l praktikanta a l přespočetného učitele ze zabraného území. Letos je na téže škole mimo IV. ročník 187 žáků v 5 třídách (3 post. a 2 žat. poboč.) se 6 učiteli (5 muži a l ženou) mimo ředitele a l praktikanta.
Na měšťanské škole dívčí bylo loni 209 žákyň v 5 třídách (3 post. a 2 žat. pobočkách) s 10 učiteli (3 muži a 5 ženami) mimo ředitele, jenž současně spravuje školu chlapeckou, katechetu, jenž je pro všecky tři školy a učitelku domácí nauky, jež vyučuje i ve IV. roč. Letos má škola 197 žákyň v 6 třídách (3 post. a 3 žat. poboč.) se 6 učiteli (3 muži a 3 ženami) mimo ředitele, katechetu, učitelku domácí nauky a praktikantku.
Ve IV. ročníku (jednoročním nepovinném učebném kursu) jest 27 chlapců a 12 děvčat.
Předsedou újezdní školní rady jest továrník Antonín Nyklíček.


Lidová škola hospodářská.
Založena byla r. 1928 na podnět okresní správní komise a dne 1. prosince toho roku vstoupila v život. Hned na počátku se do ní přihlásili 63 žáci a žákyně, takže byly otevřeny hned dvě třídy. Přiškolené obce jsou: Blažkov, Černčice, Dolsko, Chlistov, Jestřebí, Lipchyně, Mezilesí, Nahořany, Přibyslav, Sendraž, Slavoňov, Spy, Vrchoviny, Vršovka a Zákraví. Prvním správcem školy byl ředitel Jan Voborník, druhým je učitel Josef Vichtl. Předsedou prvého kuratoria byl Josef Hronovský, rolník v Bohuslavicích, jednatelem továrník Antonín Nyklíček, pokladníkem továrník O. A. Břich, oba z Nového Města, kteří se nejvíce zasloužili o založení školy. Škola nemá vlastní budovy, používá místností, kabinetů a školní zahrady měšťanských škol, má vlastní sad a pokusné pole, náležející obci. Škola jest vydržována dílem státem, dílem příspěvky přiškolených obcí, dílem dary korporací, peněžních ústavů a p. Obec dává místnosti, čištění a otop. Předsedou kuratoria jest nyní rada pól. správy, okr. hejtman JUDr. J. Vožický, jeho náměstkem tov. Ant. Nyklíček.


Jaroslav Míšek
ODBORNÉ OBVODOVÉ ŠKOLY ŽIVNOSTENSKÉ V NOVÉM MĚSTĚ NAD METUJÍ.
Vzácným pochopením zástupců našeho města za působnosti starosty pana Jaroslava Herziga v r. 1930 bylo rozhodnuto postaviti pro dorost učňovský samostatnou budovu. Souhlasem ministerstva školství a národní osvěty za ministra Dr. Ivana Dérera byl dán základ k vybudování odborné obvodové školy živnostenské v Novém Městě nad Metují.
Z porad, konaných s inspektorem živnostenských škol, zkušeným a prozíravým tehdejším -působitelem p. inž. Jaro Kohoutem, určeno zříditi v našem městě místní školu kovodělnou a obvodovou školu uměleckou, specielně pro obor grafický. Návrh podpořila působnost a tradice místních grafických závodů fy. Theodor Bóhm. Vznikla umělecká škola pro učně živností uměleckých, zahrnující obor pro litografy, typografy, knihaře a kartonážníky a fotografy se stanovením obvodu pro dojíždění učňů z okresu novoměstského, náchodského, rychnovského, královédvorského, žambereckého a i bývalý okres broumovský a trutnovský byl připojen.
Vybudování školy uskutečněno v prvé řadě přispěním pana Bartoně-Dobenína, dále přispěním obce, městské spořitelny, společenstev, grémií a j. Škola postavena nákladem 1,100.000 K, z něhož ministerstvo školství a národní osvěty hradilo plnou třetinu.
Dne 4. září zahájeno ředitelem p. Josefem Hóhlem pravidelné vyučování v nové školní budově, jež důstojně representuje snahy a smýšlení všech, kdož o vybudování její se plně zasloužili. V roce 1933/34 byl pověřen vedením školy interní ředitel Jiří Prokop a od roku 1934/35 působí dosavadní interní ředitel, akad. malíř Jaroslav Míšek.
Správním orgánem školy jest školní výbor odborných obvodových škol živnostenských, složený z členů jmenovaných podle volebního řádu a z institucí, přispívajících ročně nejméně částkou K 600,-. Předsedou školního výboru je t. č. pan Jaroslav Václavík, majitel parní voskárny, byv. starosta města a člen obecního zastupitelstva.
Pedagogickým vedením pověřena správa školy a učitelský sbor s nadřízeným úřadem, inspektorátem učňovského školství v Hradci Králové. Základ vyučování tvoří kromě vyučování teoretického, vedeného ve škole kovodělné interním učitelem p. Václavem Horákem, hlavně vyučování dílenské.
Dílenským vyučováním pověřeni učitelé externí. Jsou to pánové: Josef Beneš, majitel grafických závodů, pro obor knihařský a kartonážnický; Josef Drašnar, faktor fy Böhm, pro obor knihtiskařský; Josef Kábrt, vedoucí litogr. oddělení fy Böhm, pro obor litografický; Alois Skalský, fotograf v Červeném Kostelci, pro obor fotografický; Bohumil Vávra, strojní zámečník v České Skalici, pro obor kovodělný.
Učňové jsou v odborné škole vedeni v praktickém školení. Pracují od výkresu až k provedení předmětu, od návrhu k realisování a tím se seznamují se všemi pracovními postupy za vedení odborných učitelů. Práce učňů byly vystaveny nejen na místních výstavách, příležitostně publikovány neb darovány místním spolkům a pod., ale i mimo město zasílány. Na př. na výstavu pražskou, náchodskou, byly účastný na soutěžích a plně uznány diplomy a oceněním.
Mimo pravidelné vyučování absolvovány ve škole i kursy, pořádané "Ústavem pro zvelebování živností" nejen pro učně a tovaryše, ale i pro pány mistry. Počet žáků, přes zmenšený školní obvod záborem okresu broumov-ského a trutnovského i přes omezení v přijímaní učňů živností grafických v roce 1939, činí stálý počet kol 140 žáků, který bude příštím rokem aktivováním speciálního oddělení pro učně slevačské a zřízením školy oděvní v plném provozu přesahovati 200 žáků. Úhrada pro provoz školní opatřována jest z nákladu státního (platy učitelstva) a z příspěvků země, ústředny obchodu, živností a průmyslu v Hradci Králové, příspěvků společenstev a grémií, ze zápisného učňů a úhradou schodku z příspěvku města. Zvláštní položky tvoří dary jednotlivců a místních závodů pro podporu nejen provozu školy, ale i nemajetných učňů. Všem příznivcům živnostenského školství patří plné uznání a dík za snahu ve vybudování v dnešní době plně potřebné a uznané školy v horském kraji českého pomezí. Škola převzala tak úkol vzdělávati učňovský dorost z velkého obvodu a mnohá z vnitra Čech nemůže se jí rovnati. Vznikla tak jedna z mála škol pro grafický obor, jichž jest jen malý počet. Jsou to školy plzeňská, pražská, brněnská a pardubická, soustřeďující i učně oboru grafického, a v poslední době i škola v Hradci Králové. Škola živnostenská, jež dlouho byla popelkou ve školské praxi, vydobývá si v dnešní době plného uznání. Učňům, kteří byli jen nevítanými hosty ve školách obecných a měšťanských s nevhodným večerním a nedělním vyučováním, bez odborného učitelstva a tím i odborného vzdělání, dostává se při celodenním vyučování nejen odborného vzdělání, ale i plného práva. Dorost učňovský v dnešní době techniky, práce a podnikání musí býti odborně vzděláván, aby vytvořil základ nových pracovních sil obchodu, průmyslu a živností a posílil růst českého uvědomělého a pracovitého člověka, jenž byl a bude nejbezpečnějším základem a silou našeho národa.


Jaro Moravec:
18 LET.
(Několik rozházených kapitol pro naši kroniku.)

I. Staré chalupy.
Ve vlastivědném díle „Čechy", vydávaném v letech osmdesátých minulého století nakladatelstvím Jana Otty v Praze, za redakce Fr. A. Šubrta a F. A. Borovského, jehož pátá část, „Orlické hory", napsaná jako cestopisné pojednání Aloisem Jiráskem, jež obsahuje na 260 stran velikosti kdysi vydávané „Zlaté Prahy", s mnoha ilustracemi Adolfa a Karla Liebschera, a které není pojato do souborného vydání děl Jiráskových a není již nikde k dostání, píše Mistr Jirásek také o našem městě, jak vypadalo a vyhlíželo v r. 1882.
Uvádíme zajímavý úryvek pojednání o našem městě v celém znění:
„Ať hledíme na Nové Město se strany kterékoliv, odevšad je pohled na ně milý, velice pěkný. Se zalíbením díváme se s tarasu lázeňské budovy v Rezku, od Nového Města na východ půl hodiny vzdáleném, a vidíme za malebným popředím lesů jako kulisy se sbíhajících probělávati se město se zámeckou věží; díváme se od Krčína, odkud je výhled volnější na město a zámek nad řekou se pnoucí, s pozadím pásma lesů a modrých hor, a rovněž se zalíbením a dlouho zahledíme se na malebný ten obraz. Neméně pěkný je také pohled na Nové Město se silnice vedoucí k Dobrušce a Opočnu, ano strmí nad námi vysoko, upomínajíc nás živě hradbami a baštami svými na časy dávno minulé. Nové Město rozkládá se na ostrohu jako Tábor, jsouc Metují se tří stran ovinuto. Svahy ostrohu k řece jsou prudké a příkré, zvláště na struně východní a západní. Na jih ostroh se volněji svažuje a tu je také přístup do města. Druhá, pohodlnější cesta je od Náchoda na straně severovýchodní, kde ostroh s planinou k Dobenínu se rozkládající souvisí.
Nádraží je také na této straně, čtvrt hodiny od města, kamž cesta stromy, hlavně třešňovými, je vysázena. Sady stromové juž před Městem naši pozornost uvábily. Jeť jich v nejbližším okolí mnoho; zvláště višně se tu pěstují a požívají chvalné pověsti.
Nejprve do předměstí přicházíme, tvořícího dlouhou ulici domků namnoze ještě dřevěných. Nelze jich minouti, aniž bychom si jich povšimli. Jsou vzhledem svým nepatrný, ale jednotlivostmi zajímavý i také věkem svým. Některé z těchto stavení jsou zajisté z nejstarších dřevěných v těchto končinách, ne-li nejstarší. Nové Město nad Metují utrpělo dosti pohromami válečnými, bylo i obléháno za válek slezských od vojska císařského, když Prušáci město obsadili; předměstí samo tenkráte utrpělo nejvíce, a přece zachovaly se tu dřevěné domky, kteréž nejen že Fridricha II., krále pruského, než i starší dobu pamatují.
Svědčí o tom nápisy kabřincové. - „Anno 1698. dne 11. Octobris vyzdvižena jest lomenice tato s pomocí P. Boha všemohoucího s nákladem paní Anny Tomkovy".
Toť nejstarší nápis v Novém Městě na dřevěném stavení a tuším že i vůbec nejstarší po všech severovýchodních Čechách. Zajímavý je také prostičký, nyní juž valně sešlý ornament malovaný na postranních prknech, jimiž střecha lomenici přesahuje a ji kryje, slovoucích na Litomyšlsku „okřídlí".
Domek nedaleko tohoto starého stavení s prostou lomenicí ne tak ozdobnou, jak jinde ji shledáváme, je také slušného věku, vystavěn byv „nákladem Jak. Vojnara r. 1751''.
Na předměstí najdeme však také úhlednější dřevěná stavení s lomenicí dosti ozdobnou, s okny lemovanými pažením rázu barokového a, což zvláštního je, s pavláčkami v lome-nici samé, a tudíž úplně krytými, do ulice otevřenými. Jsou podobny „valbám", jak je tu a tam ještě ve vsích okolí Domažlického možná spatřiti. Pavláčky ty, na něž vchází se buď z půdy nebo z hořejší světničky nebo komůrky, bývají opatřeny bidlem, na něž se prádlo nebo peřiny vyvěšují".
Potud tedy vyprávění Aloise Jiráska. - A dnes? - Už dávno chalupa pí. Anny Tomkovy z r. 1698 nestojí se svým starým nápisem a malováním, ani stavení postavené „nákladem Jakuba Vojnara r. 1751". Už skoro všechny staré chalupy s „valbami" a ozdobnými lome-nicemi zmizely. Na celé cestě od nádraží až k tehdejším prvním stavením Krajského předměstí dávno není krásná třešňová alej, ale široká zastavěná nádražní třída a starých chalup, které ještě zbyly, tak málo, že na prstech je spočítáš.
Z těch zbylo v ulici Nádražní, tehdy vznikající, u stojící ještě Rázlovy chalupy čís. 140 b jen stavení čp. 139 b, kdysi Langrovo, dnes Orleánských, dále chalupy Šichanova č. 136 b, Tomkova č. 137 b, Markova č. 138 b a vedle Čejpovo stavení č. 135 b, kde bývala léta hospoda na „Dupačce". Pak tu zůstalo staré stavení č. 112b pana Viléma Kejzlara a malá chalupa čp. 145 b, patřící pí. A. Uhlířové, dosud ještě zastrčená ve velké ovocné zahradě, jak to dříve bývalo.
Pod hotelem „Na rychtě" ještě do nedávná stála chalupa Rejzkova čp. 108B, bokem z jedné třetiny v cestě při vjezdu do tř. Komenského. Byla obcí vykoupena v r. 1929 a zbourána k rozšíření Nádražní ulice při stavbě dláždění této třídy.
Na Komenského třídě stojí dnes ze starých stavení a chalup už jen čp. 20B, jedno z nejstarších dnešní doby a také nejzachovalejších, jež dosud u nás jsou. Je to stavení dřevěné, jednoposchoďové, s pavlačí a lomenou střetnou, které na domovních dveřích má dosud letopočet zbudování, a to r. 1765. Je to knihkupectví a tiskárna Jos. Ryšavého. Na téže straně stojí ještě staré stavení čp. 24B povozníka Mir. Venclíka. Obě stavení jsou v držení a majetku jednoho rodu víc než 150 roků.
Na straně klášterní stojí ze starých chalup už jen stavení č. 68B, patřící Jos. Přibylovi, a upravené stavení Jos. Hofmana, máj. realitní kanceláře čp. 62B, kde býval kdysi obecní špitál pro chudé.
Stará chalupa Václava Jecha čp. 48B u hotelu „Na rychtě", jež celou svou třetinou předku zabíhala přes regulační čáru, zbourána byla v roce 1939 a s ní odstraněn i vysoký mohutný ořech vedle náspu stojící a ovocná malá zahrada na druhé straně, která tu byla ještě do ulice. Na jejím místě staví se moderní budova okresní nemocenské pojišťovny.
Na konci Komenského třídy na prostranství bývalého „Plácku", kde je dnes pomník padlým, bývalo donedávna ještě devět dřevěných chalup. Dnes zbyly už jen dvě a čekají na zbourání, protože jsou již velmi chatrné. Jsou to chalupy čp. lB a 2B, patřící zámku.
Chalupa čp. lB byla v polovině minulého století v majetku řezníka Václava Paďoura. Jeho zeť, Ferdinand Zákravský, zřídil tam zájezdní hostinec. Panství koupilo stavení od hostinského Jaroslava Kuřátky, po němž mělo až do zániku hostinské koncese do konce roku 1939 název Kuřátkův zájezdní hostinec. Poněvadž stavení pro chatrnost je určeno k zbourání, přenesl syn majitelův, Gustav, koncesi na nové místo, na třídu Bartoňovu k Náchodu, do čp. 200B, kde tím vznikl nový hostinec v této nové části města.
Ve vedlejší chalupě čp. 2B řezničil ve stejné době Frant. Škvára, později Jan Neuman. Panství vykoupilo stavení od poslední majitelky, vdovy po listovním okres, soudu A. Hotyšové.
Ve stejné řadě stála ještě donedávna chalupa čp. 3B, kde býval třetí řezník, Josef Tomek, po něm pak řezník František Zoubek a nakonec hostinský a vinárník Vincenc Řeháček, jehož syn, Josef Řeháček, dnešní majitel, v r. 1935 starou vinárnu zboural a postavil novou dnešní budovu, kde má lahůdkářský obchod, vinárnu a výčep piva.
Na levé straně ulice „U Zázvorky", před vchodem do náměstí, kde se dříve říkávalo „U brány", stojí o samotě staré dřevěné stavení čp. 80B, kde léta krupařil Fr. Zikmund a kde později zřízena holírna J. Rázla, kterou převzal po něm jeho zeť Jan Moravec, veselý a bodrý soused novoměstský, rodák ze sousedního Náchoda, jenž už živnost neprovozuje.
A jen před schody, jež tu vedou dolů k elektrárně, stávala do jara 1939 jedna z nejstarších chalup novoměstských čp. 78B, jež patřila „šlupenskému" Tomkovi, pekaři, a na jejímž místě stojí dnes od konce roku 1939 moderní budova Lidové hospodářské záložny.
Pod schody je ještě staré stavení čp. 79B přímo ve skále - jež patřilo kdysi puškaři Janu Havlasovi a přešlo pak do majetku truhláře Jana Frinty, jehož dědicům dosud patří.
Na náměstí před velkou budovou okresních státních úřadů, kde stával do roku 1877 kostel sv. Salvátora, zasazeny v r. 1887 lípy a vedle postavena obecní váha. To vše v r. 1926 bylo odstraněno a provedena dnešní úprava a v r. 1928 postaven pomník padlým, dílo akad. sochaře Jos. Bílka z Hořic a arch. Vratislava Hakaufa z Hradce Kr., nákladem 60.000 korun.

Tu na místě dnešní úřední budovy stávalo hodně do nynějšího náměstí vybíhajících pět starých chalup a stavení, jež obec v r. 1925 k umožnění výstavby úřední budovy vykoupila. Byly to čp. 5B, 6B, 7B, 8B a 9B.
Čís. 5B patřilo naposledy arch. ing. Ot. Nyplovi, jenž opravoval v r. 1909 zámek. Stálo v ulici k jatkám. Bývalo to pěkné stavení a patřilo kdysi v polovině 19. století novoměstskému lékaři MUDr. Aloisů Venclíkovi, který se narodil v r. 1796 v stojící dosud chalupě čp. 24B (majitel Mir. Venclík) a zemřel u nás v r. 1863. Později přešlo do majetku fy. Glass a Bondy, kteří staré stavení přestavěli.
Čís. 6B patřilo koláři Matoušovi, čp. 7B kováři Ungroví, čp. 8B krupaři Šafránkovi a čp. 9B "fiakristovi" Jos. Rydlovi. Vedle pak, nynější dům čp. 10B, patřící panu Čtvrtečkovi, postavený v r. 1907, stojí na místě bývalé staré chalupy ševče Josefa Borůfky. Taktéž sousední, pěkný dvoupatrový dům čp. lib byl postaven v témž roce Josefem Hejcmanem a jeho manželkou Annou, vdovou po hostinském Martinkovi z čp. 35C. Byl to původně hostinec s kavárnou a hostinskými pokoji i vanovými lázněmi, tedy podnik na svoji dobu jistě pokrokový. Dlouho se však neudržel a dům přešel do majetku Julia Friče, majitele domu čp. 16A na náměstí, zakladatele "Kácova", jehož otec Jan Frič, první novoměstský "fabrikant" plátěného zboží, byl zakladatelem a vynikajícím členem novoměstského ochotnického divadla. Dnes je dům v majetku jeho vnuka Julia Frice, továrníka. Na jeho místě stávala pěkná chalupa si. Bož. Tomkové a v ní útulná a proslulá novoměstská Tomkova vinárna, jež zbouráním stavení zanikla. Otec majitelky, František Tomek, .byl provazníkem. Další čp. 12B, dům Jos. Stonjeka, je dům, patřící kdysi voskáři Boh. Imlaufovi, jenž byl otcem spisovatele Jindry Imlaufa. Jindra Imlauf se však narodil ve stavení čp. 73B, kde býval léta holič Školník a které patří dnes pí. Žilíkové a jež dříve vlastnili Imlaufovi rodiče.
Naproti je továrna fy. Th. Bohm, která do dnešní podoby byla dostavěna již v r. 1902. Na jejím místě stávaly chalupy čp. 70B, 71B a 72B, a to kolovratníka Matěje Frynty, malíře Jana Tomka a chalupa Gotwaldova, kterou si nejdříve Th. Bohm, zakladatel závodů a náchodský rodák, zakoupil již v šedesátých letech minulého století.
Na místě dnešních školních budov stávaly chalupy čp. 16B, Fričova, s velikou ovocnou zahradou, zvaná "pod ořechem", kde bydlel sadař Frinta, a čp. 15B, dřevěná chalupa Berkova.
Vedle škol je obecní činžovní dům čp. 17B, zvaný lidově podle barvy fasády "čokoládovna". Patřil kdysi cukráři Albínu Královi, pozdějšímu řediteli Občanské záložny, kterou pomáhal založiti a která také začala v jeho domě v pronajatých úředních místnostech působiti. Proto se tomuto domu dlouho říkalo ve "staré záložně", to i dávno potom, když už se záložna přestěhovala. Synem jmenovaného souseda je v Praze žijící ministerský rada v. v. Vojtěch Král.

Na dvoře čp. 17B jsou od r. 1925 vybudovány garáže pro autobusovou dopravu ČMD. Naproti pak přes ulici stávala ještě do r. 1933 stará chalupa č. 18B, kdysi Kodytkova, později Kuderova, kde dnes stojí moderní dům Ant. Kánské, vdovy po novoměstském státním obvodním lékaři, projekt to hradeckého architekta ing. V. Rejchla.
Občanská záložna má svůj dům čp. 21B naproti klášteru. Na jeho místě a na místě sousedního domu čp. 22B Josefa Vondřejce bývaly kdysi dvě chalupy Rudolfa Venclíka. Vedle pak byla chalupa čp. 23B Vejnarova, kterou koupil tehdejší notář Pavlíček a postavil dnešní dům, jenž patří nyní Josefu Lochmanovi. Kde je elektrozávod Václava Béma v dalším pořadí domů, stála do roku 1930 stará chalupa Josefa Škody, jinak též "Rotšilda" zvaného, známého to kdysi člena "Kácova".
Pak je hned vedle široký dům čp. 25B, patřící vdově po vojenském lékaři Anně Jarkovské, který postavil do dnešní podoby v r. 1888 na místo tam stojící chalupy Rydlovy tehdejší novoměstský advokát Dr. Götzl.
Kde dnes stojí moderní dům čp. 28B, patřící MUDru. Josefu Husákovi, bývala do r. 1937 chalupa krejčího Ducháče, a co je spořitelna, bývala sokolská zahrada se starým stavením čp. 30B, kde bydlel tehdejší sokolník, knihař Jan Poláček.
Naproti pak byla chalupa Čeňka Černíka, kdysi čp. 49B, kterou týž majitel v r. 1926 zbořil a vystavěl dnešní dům s třemi krámy.
Vedle jsou rovněž poschoďové domy již před válkou stavěné, čp. 50B Ludvíkův, čp. 51B Hóhlův a čp. 133B Hofmanův, kde bývaly před tím chalupy, jež patřily kominíku Ludvíkovi a Matěji Mackovi.
Na rohu ke hřbitovu v dnešní Sokolské ulici, jež byla donedávna ještě značně úzká, stála proti sobě dvě stará stavení, a to čp. 52B krejčího Ježka, a čp. 53B kameníka a sochaře Aloise Štěpiny, kdysi ševče Josefa Svobody; tam je nyní kadeřnictví Andršovo, voskářství Lichého a dům Štěpinův.
Po zbourání starého stavení čp. 55B postavil jeho majitel Vilém Šrom dnešní dům s prostornými krámy, který patří nyní advokátovi Dru Vlád. Stuchlíkovi v Opočně.
V r. 1931 zbořil majitel Jindřich Ježek, obchodník, svoje staré stavení čp. 58B, patřící kdysi Řezníčkovi, pekaři, vedle kláštera, a postavil tam dvouposchoďový nynější obchodní svůj dům. Dvě stojící stavení vedle, a to čp. 57B ber. ředitele v. v. Poláčka a čp. 56B, nyní Karla Štěpiny, kameníka, před tím Venclíkovo, stojí dosud v původní podobě.
Ale i v dalším pokračování, kde jsou nyní vedle hotelu Rambousek kromě zmíněných starých stavení: Hofmanova čp. 62B, Přibylova čp. 68B a Balašova čp. 124B již nové domy, bývaly staré chalupy, z nichž zvláště stará chalupa čp. 67 b před zbouráním, patřící Gustavu Folbrechtovi, zanikla v r. 1929 a na jejím místě stojí dnes dům fotografa Jansáka, právě naproti školám.
Tak se změnil vzhled třídy Komenského zvláště během posledních dvaceti roků téměř úplně.
Ne tak na Horském předměstí, kde dosud převládá velký počet starých chalup a stavení, některých jistě velmi starých, a kde nový stavební ruch tolik nezasáhl. Takové staré jsou ještě, jak se dříve říkávalo, "Pod branou", nyní v ulici "Pod hradbami", a je to zvláště staré stavení čp. 5 c, patřící natěrači Fr. Špringrovi, které mívalo kdysi velmi pěknou lomenici s dvěma okny, jež se zasouvaly okenicemi, na kterých byly vymalovány obrazy svatých, zubem času již valně poškozené a málo znatelné. Pod střechou tehdejší malované okřídlí a lomenice nesly nápis: "Postaveno léta Páně 1684. 25. czervence nákladem Jana a Alžběty Tomkovy za přispění blahoslavené rodičky Marie Panny. Krov vyzdvižen za přispění Jana Likmy, sauseda". Nápis je již těžko čitelný. Aby byl uchován, byl při opravě lomenice odstraněn i se dřevem, na němž byl napsán, a uložen u majitele, který jej daruje městskému museu. Vedlejší chalupa čp. 4 c, patřící dnes kostelníkovi Janu Borůfkovi, měla dříve, než byl předek její zbořen, malebnou pavlač. Na některých starých chalupách na Horském předměstí jsou dosud zbytky starých nápisů, bohužel, namnoze vůbec nečitelných. Z toho lze souditi, že bývaly skoro na všech.
Jen starobylé náměstí, postavené za dob Pernštýnů z domů výlučně kamenných, kromě odstraněných dvou bran a několika zcela malých úprav ne vždy ku svému prospěchu, nedoznalo žádných změn stavebních. Zhoubný požár z r. 1888 sice odnesl s sebou mnohou pěknou ozdobu některých domů, zvláště ozdobné dobové štíty, ale žádný z domů v náměstí nebyl dosud od svého vzniku zbourán nebo odstraněn, aby učinil místo jinému.

Jistě pozoruhodné a zajímavé jsou podsí-ňové klenby a jich ukončení do sloupu, kde tvoří obyčejně malebné hlavice. Na severní straně, čp. 3A až 9A, mají vždy dva sousedící domy domovní dveře různých velikostí vedle sebe.
Na radnici, čp. 25A, jsou pěkné sluneční hodiny s těmito latinskými nápisy: na straně do náměstí: "Hora ruit, respice finem". Na straně ke kostelu: "luště vive et cole Deum". To jest česky: "Hodiny ubíhají, pamatuj na konec" a "Žij spravedlivě a cti Boha".
Při vchodu do náměstí z Krajského předměstí na pravé straně stojí dům čp. 9A, v němž do 1. 7. 1893 bývala stará radnice. Do staré radnice se vcházelo malými dvířkami ve velkých vratech, které byly na místě dnešních výkladních skříní bývalého obchodu Zinnerova, později Kárníkova. Za vraty hned byla prostorná síň, kdysi "mazhaus" zvaná, která byla rozdělena přepažením. Odtud vedly schody do 1. patra budovy, kde byla opět síň, z níž po dvou schodech se chodilo do úřadovny tehdejšího městského úřadu, jenž měl okna do náměstí. Vedle úřadovny byla jedna třída obecné školy a komora. Kde je dnešní městský policejní, popisný a zásobovací úřad, do ulice u Zázvorky, bývala zasedací síň radniční, která většinou sloužila za další třídu obecné školy. Kde je dnešní vchod do budovy, jehož tehdy nebylo, bývala místnost úředního archivu1. K radnici patříval dříve i vedlejší dům čp. 8A, nyní řeznictví a hostinec Jindřicha Syrovátky, rodný to dům Jana Straky z Nedabylic, zakladatele Strakovy akademie v Praze. V přízemí vzadu býval obecní hostinec a v přízemí dopředu řeznický krám, na sklonku let minulého století řezníka Karla Frinty. V prvním patře tohoto domu byl byt městského důchodního.
Na městském úřadě v letech devadesátých sloužili Karel Ludvík, syn kominíka, jako důchodní, dnes již zemřelý, a s ním Vilém Syrovátka. Oba pak v r. 1893 při založení Městské spořitelny přešli současně i do služeb tohoto ústavu a stali se postupně za sebou jejími vedoucími úředníky. S oběma jmenovanými sloužili u obce tehdy policejní strážníci Josef Brune a Antonín Rejchrt, a od založení měst. vodovodu od r. 1896 i František Herzig, městský vodák. Všichni tři jsou již mrtvi.
Před tehdejším vchodem do radnice na podloubí stávala malá pekařská budka "šlupenského" Jana Tomka, pekaře z čp. 78 b, v níž prodával pečivo. Vedle budky býval zavěšován vždy červený praporek na znamení zahájení trhu. Takovou prodejní budku měli na podloubí před domem čp. 16 a pekaři Stanislav Stára a u domu čp. 29A, Nyklíčkova. Josef Cihlář.
Ze zaniklých již novoměstských hospod uvádíme, kde kdysi byly. Na náměstí, v domě Aloise Neumana čp. 27A, hospoda "U Marcelliů", v témž pořadí v domě č. 30A, u Kosků, hospoda Daniela Smoly. V ulici Českých bratří bývala hospoda u Černých ve stavení čp. líc, patřící dosud rodině Černých, a hospoda u Zákravských, také u Martinků zvaná, v čp. 35 c pod sv. Janem, dnes továrna fy. Karel Králíček & synové. V Rezecké ulici byla hospoda ve stavení čp. 93C u Šotolů, na Hradčanech pak byly dvě, a to starší u Hejzlarů v čp. 86C a pozdější v budově nynější okresní nemocenské pojišťovny hospoda Benoniova.

Na Krajském předměstí to byla hospoda "Na Dupačce" v čp. 136B, a to do doby, než stavení koupil tesařský mistr Jan Čejp, který v ní s počátku ještě nějaký čas šenkoval. Pak byla zrušena a jen pojmenování místa dosud zůstalo. Konečně to byla kavárna Hejcmanova na třídě Komenského, stavěná v r. 1907, v nynějším domě čp. lib Julia Frice, o níž jsme se již s počátku zmínili.


II. STARÁ MÍSTNÍ POJMENOVÁNÍ.
Pojmenování částí města a zvláště ulic i náměstí vznikají podle polohy místa, vzhledu nebo podle jména některého stavení a podobně.
Jaké bylo pojmenování v našem městě na př. v r. 1858 podle zápisu ve starých matrikách, vám uvedeme.
Náměstí nemělo žádného pojmenování a slulo prostě náměstím. Teprve v r. 1922 bylo přezváno na náměstí Husovo.

Krajské předměstí:
Dnešní krátká ulice "u Zázvorky", hned z náměstí k nádraží slula "U brány".
Prostranství před státním okresním úřadem se jmenovalo "Plácek". Třída Komenského se jmenovala "Dlouhá ulice". Místo, kde stojí budova Okresní hospodářské záložny a ostatní stavení v řadě se zvalo "Nad panským příkopem". Ulička z prostranství "Plácku" k domku zámeckého zahradníka se jmenovala "Na baště", ulice k jatkám "Na špitálním kopci", také "Beranomostecká". Dnešní ulice "Školní", bývalá "Legií", slula "Dvorecká" podle starého štubenberského dvorce, který tam stával (dnes stavení pekaře Stříbrného čp. 93B).
Ulička za domem čp. 63B Otakara Činčery se jmenovala "Na skále", uličce se schody k městské elektrárně se říkalo "Na šlup-ních", také "Pod skalou". Podle hospody "Na dupačce" čp. 135B slula ulice "Dupačská", nyní "Nádražní" či dříve Štefánikova. Ulice "Bořetínská" má stejné pojmenování jako dříve.
Jiných ulic na Krajském předměstí již nebylo, protože město nebylo tak zastavěno jako dnes v této čtvrti. Dnes jsou tam další pojmenování tato: třída Nádražní, třída Havlíčkova ke Krčínu, třída Smetanova k městskému lomu, ulice Náchodská je okresní silnice od Krčína k Náchodu, ulice Male-čínská z Nádražní třídy k obec. lomu (dříve Zborovská), dále ulice Rašínova podél domu sociální péče, ulice Vrchovinská, dříve 28. října, dále třída Bartoňova podél Bartoňova okres, chorobince, čtvrt Čelakovského a čtvrt Masarykova, ulice Sokolská, Vodárenská, Klosova a Žižkova, které jsou v zastavěné části u hřbitova.


Horské předměstí:
Dnešní ulice Českých bratří se jmenovala "Svatojanská" s hospodou "Pod svatým Janem", dnes továrna fy. Karel Králíček a synové. Ulice "Pod hradbami" slula ulicí "Podkostelní", ulice "Pod Výrovem" ulicí "Královskou", a to proto, že v této ulici bydlelo několik rodin jména Král. Podél Ptáčkova mlýna, který se jmenoval "Nový mlýn", což se říká dosud, šla ulice "Novomlýnská", dnes "Zelená", a u měst. mlýna, který se jmenoval "Starý mlýn", a stával již před založením města, se říkalo "ulice Staromlýnská".
Mlýn Jos. Štaudy se jmenoval "mlýn na potoce" a část ta, kde je, sluje již odedávna "Klopotov", právě jako ulice nahoru k Ohnišovu se jmenuje stále ulice "Na Táboře".
Ulice Rezecká, dříve se říkalo "Rezovská", zůstává při stejném pojmenování.
Místo dnešního "Hradčany" se říkávalo dříve "Hradčín" a "na Hradčíně". Uprostřed cesty na Hradčany před její rekonstrukcí v r. 1919 stávala ještě stará chalupa č. 87C, kde říkávalo se v "Betlémě". Chalupa musela býti zbořena, aby udělala místo nové komunikaci.
Na Krajském předměstí přesto, že tam bývaly před nějakými ještě 60-70 lety jen samé dřevěné staré chalupy, byly dva kamenné velké domy, které stojí dosud. Je to dnešní dům okresního soudu, zvaný dříve "císařský dům", a dům dědiců Bezecných v ulici "Školní", zvaný kdysi dům "Willarsburský".
"Císařský dům" postaven byl před 115 lety. R. 1806 koupil Jan z Klimpelli, bankální úředník, zde stávající chalupu a jal se na jejím místě stavěti tento dům. Nedokončený (uvnitř) koupil r. 1823 erár pro potřebu tehdejších státních úřadů, dostavěl jej a tomu účelu budova slouží dodnes.
Dům "Willarsburský" byl postaven v roce 1767 Václavem Josefem Burgermeistrem de Willarsbourg, ředitelem novoměstského panství. Zachoval se do dnešního dne ve své původní podobě. Nad vchodem je opatřen znakem a latinským nápisem, nad nímž v pěkném výklenku je socha sv. Jana Nepomuckého. Vedle tohoto domu stávaly čtyři tak zvané panské domy vrchnostenské, a to nynější čp. 100B, dům panské kovárny, čp. 99B, dům panské bečvárny, čp. 98B, dům panské zahrady a čp. 88B, dům panského zámečníka.
Zajímavým je také číslování domů v našem městě.
Původní město, to jest náměstí v hradbách, má číslování s písmenkem "A" a je tam nyní celkem popisných čísel 52. Na Krajském předměstí jsou domy číslování stejně od čís. l, avšak s přidaným písmenem "B". Dnes je tam celkem 436 popisných čísel.
Na předměstí Horském se číslují domy od čísla l s písmenkem "C" a je tam nyní celkem 165 popisných čísel. Podle písmenky při jednotlivém čísle se ihned pozná, kde se ten který dům nachází, zda v náměstí, či na Krajském nebo Horském předměstí, k němuž patří lázně Rezek s čp. 132C a 5 vil u Rezku čp. 131C, 129C, 138C, 139C a 142C, kde se říká ve "Vilách".
Vedle toho má naše město ještě osadu "Bradle" za Rezkem, která vznikla mnoho let po zrušení původní vesnice Bradle, jež se rozprostírala na polích za Výrovem, pod dnešními "Vilami" u Rezku. Dnešní osada Bradle má 6 popisných čísel od č. l do 6 bez písmene a jsou to většinou stará dřevěná stavení.


III. TOMKOVÉ A FRINTOVÉ.
V Novém Městě nad Metují odjakživa bývali Tomkové a Frintové a jsou tu dosud. Ba docela koncem minulého století bylo u nás celkem 26 rodin jménem Tomek. A většinou byli či dosud jsou mezi sebou v příbuzenském svazku.
Dnes už tomu tak není, ale dříve, když tu těch jmen bylo tolik, je přirozeno, že pro lepší rozeznání toho kterého Tomka či Frinty používalo se dalších přívlastků.
Vybrali jsme jich několik, aby se zachovalo, jaké ty přívlastky či přídomky byly a jaké bylo pravděpodobně jejich odůvodnění.
V letech osmdesátých býval nájemcem lázní v Rezku hostinský Josef Tomek, tomu se podle Rezku říkávalo Tomek "rezkovský".
Vedle pekaře Rydygra čp. 145 c v ulici Českých bratří bývala stará chalupa Tomkova, dnes už zbořená, z níž pocházel Alois Tomek, který míval v domě Burgermeistrově na tř. Komenského dlouhá léta zlatnický závod a před válkou také "lotynku". Měl přídomek Tomek "zlatník". Zemřel v r. 1931.

V r. 1939 na jaře byla zbořena stará chalupa čp. 76 b, kde je nyní postavena Lidová hospodářská záložna. Tam ode dávna bydleli Tomkové, naposledy Jan Tomek, pekař. Poněvadž podle stavení jdou dolů schody k městské e-lektrárně, jimž se u nás ještě dnes říká na "šlupních", jako na př. tomu je u podobných schodů, jež vedou z louky pod zámkem strání nahoru k panskému dvoru "Obora", jichž je celkem 100 a říká se jim podle předešlého ,,u sta slupňů", dostali uvedení Tomkové přívlastek Tomek "šlupenský". Poslední ,,šlupenský" Tomek zemřel v roce 1933.
Bývalému obecnímu ponocnému Josefu Tomkovi, který bydlel v chalupě čp. 120C v ulici Českých bratří, se říkávalo Tomek ,,vatař". To proto, že míval v mladých letech jakýsi obchod s vatou a výrobu vatového zboží, jako jsou přikrývky a pod. Byl to vysoký hubený člověk, z míry dobrák. Dostal tak ještě další přídomek "strašidýlko", který se však dlouho neudržel. Původ tohoto přídomku vznikl při vykonávání jeho funkce nočního hlídače obecního. V jedněch obecních volbách, někdy už dávno před válkou, v době, kdy ještě se úřadovalo na staré bývalé radnici v čp. 9 a, vyvěšovaly se vyhlášky na obecní tabuli na radničních vratech na podloubí. Tam také byly dávány i různé volební vyhlášky a letáky, hlavně radniční skupiny. To ovšem zavdalo příčinu straně protivníkově, aby tyto plakáty strhovala nebo dávala strhovati. Aby se tomuto nešvaru předešlo, nařídili otcové města ponocnému Tomkovi, aby po dobu vyhlášení, tedy vlastně po dobu voleb, nechal hlídání města a hlídal jen vyvěšené radniční volební letáky a různá provolání na obecní tabuli. Chodil tedy milý náš Tomek "vatař" kolem tabule na podloubí celou noc a věrně hlídal a také uhlídal, že dalšímu poškozování všelijakých provolání vládnoucí strany města byla učiněna přítrž. Rozumí se, že nějak se musel protivník s tímto opatrným zařízením obecního úřadu vyrovnat. A jelikož to nešlo asi přímo s těmi, kdo příkaz vydali, vynahradil si to na věrném strážci obecní tabule, kterému se od těch časů dostalo nového přídomku "strašidýlko". Pan Tomek "vatař" už také dlouho odpočívá na starém hřbitově u Všech svatých a s ním také většina těch, jimž hlídal věrně vyhlášky na staré tabuli, i těch, kteří je chtěli strhovati. Zemřel v r. 1929. V čp. 5 c bydleli Tomkové, u nichž se říkalo "Pod šancí". Majitel se před válkou odstěhoval do Ameriky.
V Klopotově, v chalupě č. 20C a 22C, bydleli také Tomkové, Matěj Tomek, sklenář, a v druhé Karel Tomek. Těm se říkávalo "velký" a "malý" Tomek "klopotovský".
Vedle přídomku, jež značilo místo bydlení některého z Tomků, dostávali také často Tomkové přídomek podle svého řemesla, jako třeba byl Tomek "pasíř" v čp. 17C, nebo Tomek "jirchář" v čp. 16 a a také Tomek "barvíř", který bydlel v čp. 16C.
Ti všichni jsou již dávno na pravdě boží. Jediným z dosud žijících Tomků, jemuž zůstal přívlastek, je Tomek Karel, rodem z chalupy čp. 116C, kde dlouho bydleli Tomkové. Protože stavení se nachází za Sepským mostem na Táboře, říká se mu doposud Tomek "táborský" a ježto je malé postavy, také někdy "Tomeček". Je mu dnes už dost přes sedmdesát, zůstal svobodný a živí se prodejem "Národní Politiky". Bydlí nyní v obecním domě v "čokoládovně", jak se říká čp. 17B na tř. Komenského.
Tak bylo i u Frintů. Na náměstí sekali dva řezníci Frintové. Jeden v domě čp. 21A u Komínků a druhý v obecní hospodě vedle staré radnice v čp. 8A. K rozeznání, o kterého Frintu řezníka jde, dostal Karel Frinta, řezník v čp. 21A na podloubí, přívlastek "červený" a říkalo se mu tudíž "Červený Frinta". Přídomek vznikl z nápadné červeně v jeho obličeji. Později se stal majitelem tohoto domu a jeho vnuk Karel vlastní čp. 21 a dosud. Nebydlí však u nás, žije v Přívoze u Moravské Ostravy.
Pak tu byl Frinta "sadař", také "kolovratník". Byl to majitel chalupy čp. 15B na Komenského třídě, která byla zbourána a na jejímž místě stojí dnes chlapecká škola obecná a měšťanská. U chalupy měl veliký ovocný sad, plný hlavně třešní a živil se kromě bed-nářství, jemuž byl vyučen, také sadařením a odtud ten přídomek. Jeho syn František Frinta je dosud živ a je mu už 92 roků. Patří tím k nejstarším občanům našeho města, ba i snad celého kraje. Narodil se v bouřlivém čase roku osmačtyřicátého, a to dne 20. 7. 1848. Byl vyučen šindelářství a ještě před málo lety dělal šindele. Od tohoto povolání má přídomek, kterého se dnes už ani nepoužívá, Frinta "šindelář". V čp. 79C bydlí dávno již Frintové, jelikož místu, kde chalupa stojí (u schodů k elektrárně), se říkalo na pavlači, měli přídomek "pavlačský".
Je ovšem ještě mnoho epithet, totiž správně bylo, ale poněvadž se většinou opakují nebo se dávala podle řemesla či místa, dalších neuvádíme. (Na př. Suchánek "sápadilko" a j.)


IV. BRATR KOMÍNEK A TAKÉ JINÍ.
V letech osmdesátých minulého století vzhled našeho náměstí býval trochu jiný než dnes. Stávala tam ještě Horská brána, jež byla zbořena v r. 1905 a jejímž posledním hlásným byl Antonín Lichý. Před leckterým domem před podloubím v malé zahrádce kolem sloupů se pnulo pravé i divoké víno a na starých vinicích pod hradbami ještě mnoho novoměstských sousedů vinařilo. Václav Smrček, poslední "branný" z Krajské brány, která zbořena v r. 1874, už byl ponocným a hrobařem, jako později i Antoním Lichý, hlásný z Horské brány, ale na jižní straně náměstí měly všechny domy ještě krásné štíty, tu větší, tu menší, tu ozdobnější, tam méně. Teprve zhoubný požár z r. 1888 byl příčinou zmizení a odstranění těchto krásných a stavitelsky památných a cenných štítů, ovšem k celkové škodě vzhledu celého náměstí. Na domě čp. 42A je zasazen velmi dobře viditelný znak v pískovci a na něm dvě široké sekyry, nůž a pod ním nápis: Jakub Čapek.
Tenkrát v těch letech na podloubí, co je dnes radnice v čp. 21A, krupařil novoměstský soused a vážený měšťan Josef Komínek. Byl to jeho dům a nemálo byl na to hrdý, že na prapisku dveří bylo vytesáno v kameně: "1531 Jakub", další slovo nečitelné a dále "důchodní z Bohdanče, Markyta z České Třebové" a pod tím v jakémsi malém erbu čtyři dubové listy. Nápis je tam dosud. První značí letopočet postavení domu a další asi jméno tehdejšího majitele, jímž patrně byl některý z panských úředníků.
Náš soused byl ze sousedního Krčína, kde se narodil v r. 1828 a byl původně vyučeným mlynářským. Byl ženatý, manželka jeho Ludmila pocházela ze Starého Města u Náchoda a dětí žádných neměli. Zemřel v r. 1895 a manželka jeho brzo po něm.

Pan Komínek, který byl horlivým činovníkem v Sokole, kde byl i cvičitelem (odtud pak to všeobecně užívané "náš bratr Komínek", což se mu vždycky líbilo), byl prostřední postavy, s pěkným vousem a vystával s dlouhou dýmkou celé dny před svým krámem na podloubí v družném hovoru se svými sousedy i nájemníky. V domě měl v r. 1882 umístěnu i jednu třídu obecné školy, čehož si asi zvlášť vážil, protože škole a školním sbírkám daroval i pěknou sbírku mušlí, památku to z vojny, kterou prodělal v Itálii.
O cvičení v Sokole rád hovořil a pilně je navštěvoval. Říkal vždycky každému: "Pánové, tělocvik, to je sakramentská mrštnost těla".
Bratr Komínek, jak našemu sousedovi budeme říkati, byl v mladých letech dlouho vojákem a sloužil císaři pánu ve vojně s Itálií, kde také několik roků pobyl a mnoho z té doby uměl vyprávěti.
Rád chodíval mezi sousedy na pivo do hospody vedle k Vondráčkovi, ale nejčastěji naproti přes náměstí k Havlíkovi, co je dnes hotel Brouček. Tam se také často setkal s jiným starým vojákem, panem Racnerem, který byl ševcem a bydlel na náměstí v domě čp. 3A, jenž patřil tehdy panu Peckovi.
Pan Racner, to byl také takový originální člověk, který si všechny svoje historky z vojenského života všelijak přibarvil a přizpůsobil a všechno, co vypravoval, vykládal s jistotou a přesvědčivostí. Jeho vojenských historek je mnoho a dost jich u nás ještě pamatují. Zvláště tu, jak stál na vartě ve Vatikáne, u dveří samého papeže, jehož prý hlídal a jak přecházením ve vysokých vojenských botách dělal na chodbě takový hluk, že prý sám svatý Otec musel na milého Racnera přijít, aby tolik nedupal. To se ví, že se mluvilo o vojně pořád, když se sešli s Komínkem. Oba staří vojáci, oba byli také u novoměstských veteránů, oba měli rádi stejnokroje. A Komínek zvlášť. Ten byl proto také u hasičů. Však mu vždy žertem říkávala paní Vondráčková: "Pane Komínek, voni až umřou, tak až jich položej do rakve, dostanou veteránskou čáku s fedrpušem na hlavu, sokolskou červenou košili s blůzou a hasičské kalhoty na tělo a na břicho řemen se šavlí a s třapcem".
V domě souseda Komínka v té době sekal maso řezník Karel Frinta, jinak řečený "Červený Frinta", který bydlel na Horském předměstí. Tenkrát se sekalo maso ještě venku na podloubí na špalku. Vysoký pořádný špalek stával vedle dveří domu Komínkova a každého rána přišel řezník Frinta, přivezl si maso, které rozvěsil na hácích na zdi a začal prodávat. Ten špalek byl neomylným znamením toho, že jsme u Komínkova stavení.
A tím se také náš milý bratr Komínek vynášel mezi sousedy, že kdykoliv jde večer domů, pozná dobře, ať je tma jaká chce, kdy je u svých domovních dveří a že se nikdy nezmýlí. Ale jednou to přec jen dopadlo jinak, než jak býval nezvratně jist. Tenkrát ještě u nás na náměstí byla za noci tma, jen sporé světlo dvou, tří petrolejových lamp osvěcovalo příjezdní místa na náměstí a jinak nic. Elektrika ještě nesvítila. Tenkrát ještě starý obecní lampář Špringr každý den před soumrakem musel chodit rozsvěcovat. Na podloubích domů našeho náměstí pak vůbec žádných světel nebylo.
Jde tedy milý soused z hospody domů v pozdní hodinu, jde rovně od Havlíků s druhé strany náměstí, jak býval zvyklý, vyšlapaným směrem k svému domu. Přijde na podloubí, zjistí si samozřejmě nejprve hlavního ukazo-vatele svých domovních dveří, řeznický špalek Červeného Frinty, vytáhne pořádný "nebe-klíč" a klidně jej zasune do dveří. Ale co se nestalo! Ať jím kroutil na tu stranu či na druhou, ať dělal tak či onak, zámek ne a ne o-tevřít. Cítil přitom dobře, že ani klíč tam nějak nechce jít jako jindy. I dal se milý soused do rozumování: "Co to! Přece tady je špalek, to vidím, tady mám klíč, ten je v ruce, tady jsou dveře, ty jsem nahmatal a domů ne a ne se dostat!" Když to po marném úsilí nijak nešlo, začal tedy rázně bouchat do milých dveří, až se to ozývalo celým podloubím, domnívaje se, že snad zámek zapadl nebo že snad z chodby s tím někdo něco nekalého provedl. Po dlouhém bouchání slyšel někoho chodbou přicházet ke dveřím. Dveře se pomalu začaly otevírati a v nich ženská hlava a postava v nočním úboru vyděšeně a jektavě i s podivením, když milého Komínka poznala, spustila: "Ale, ale, pane Komínek, copak u nás tak pozdě v noci chcete, snad se vám doma něco nestalo?" Pan Komínek se však nedal a spustil hned nakvašeně: "A co vy u nás děláte, paní sousedko, a k tomu ještě v košili. Já jsem přec u svého domu!" "Co to povídáte, u vás", odpovídá už trochu rozzlobené ve dveřích stojící sousedka, "já jsem doma, ale vy jste si to nějak spletl a dobýváte se do cizího stavení". To už bylo na čekajícího Komínka asi trochu moc a proto se dal do křiku: "Já že si to spletl, já, a to se mýlíte, drahá paní sousedko, podívejte se, tady špalek, tady klíč a tady jsou dvéře, a to je tedy můj dům a dost, pusťte mě!" - No, dopadlo to celkem dobře, ale chvíli to dalo ještě vysvětlování, než ubohý soused uvěřil, že si někdo udělal z něho řádnou švandu, když se tak vychloubal v hospodě, jak dobře vždycky trefí domů, a jednoduše, aniž co kdo věděl, přenesl neomylný řeznický špalek o jeden dům a jedny domovní dveře dál a neštěstí bylo hotovo! Musela to být ovšem práce důkladná a jeden asi na to nestačil, jelikož takový řeznický vysoký špalek na sekání masa už něco vážil. Jestli se později dověděl náš pan soused, kdo mu tu taškařinu provedl, už nevíme, ale dlouho se o tom povídalo.
Po smrti manželů Komínkových přešel dům čp. 21A do majetku řezníka Karla Frinty, řečeného "Červeného", toho, co mu patřil ten velký špalek na podsíni.
V domě čp. 17A, nyní hotel Merkur, se narodil 6. srpna r. 1855 pernikáři Aloisů Svobodovi syn, kterému dali jméno po otci. Po vychození našich škol odešel na studie do Prahy, kde se dostal jako vychovatel do šlechtické rodiny statkáře Židlického, jemuž patřil zámek Trója u Prahy. V r. 1897 se oženil s vdovou po majiteli tohoto zámku a se sňatkem nabyl také všeho jmění, jak velkého hospodářství, tak i zámku. V r. 1926 odprodal Alois Svoboda celé hospodářství velkostatku paní M. Maturové a Haně Šnerkové. Zámek, t. j. budovu s kaplí, daroval podle snímku notářského spisu a prohlášení o daru ze dne 7. října 1922 byv. státu československému, který se ujal vlastnictví podle zaknihování z 21. února 1926 č. j. 4849-26, vložka č. 415 zem. desk. Zámek od té doby spravuje a udržuje ministerstvo školství a národní osvěty. Alois Svoboda zemřel v Praze dne 2. srpna 1929 v Tróji u Prahy č. 1.
Na Horském předměstí, v bývalé Svatojanské ulici, dnes Českých bratří, ve staré Prausově hospodě čp. 44 c, šenkoval v letech 1870-75 jako nájemce bývalý pachtýř panského dvora "Obory" Jan Mrkvička, otec slavného českého malíře J. V. Mrkvičky, nedávno v Praze zesnulého, tvůrce to malířské školy a kdysi i rektora malířské akademie v Bulharsku, kde prožil polovinu svého věku, který u nás v těch letech chodil do školy, jak svědčí o tom zápisy ve školní matrice. Když bylo profesoru Mrkvičkovi osmdesát roků, srdečně odpověděl naší městské radě na blahopřání a poslal svoji fotografii, jež je uložena v archivu.

Až u Sepského mostu je čp. 17C, zvané též "Pálenka", patřící velkostatku, kde bydlel Jiří Maryška, rodák z Mezilesí, který býval několik let (1830 - 1842) nájemcem hospody na Rezku. Měl 9 dětí. Z nich prostřední, Jan, nar. 28. 12, 1829 v čp. 46 v Mezilesí, jako 14 1etý chlapec se dostal prostřednictvím dohazovače, jak bylo tehdy zvykem, do učení zlatotepectví do Vídně. Štěstí mu, dík jeho povaze a vytrvalosti, přičinlivosti a šetrnosti, přálo a z nepatrného učedníka se stal během necelých 20 let podnikatel, který zaměstnával asi 50 lidí. Pracoval i na tehdejších úpravách císařského hradu vídeňského. Měl dva syny, Huberta a Františka, z nichž Hubert, původně určený pro závod svého otce, se později pro své nadání věnoval zpěvu, vystudoval konservatoř a stal se operetním pěvcem, až se z něho stal populární vídeňský "král operet". Svoji hereckou dráhu započal na městském divadle v Brně, kde pobyl asi půl roku, když přímluvou knížete Lichtensteina dosáhl místa v "Karlově divadle" (Karltheater) ve Vídni (Wien) v Táborské ulici, kde začal svoji skvělou dráhu operetního tenora v tehdy tak oblíbené Lehárově "Rozvedené paní", v níž hrál s nejpopulárnější subretou vídeňských divadel, Maďarkou Mizzi Zwerenz. Asi v r. 1910 se oženil s dcerou známého libretisty a milionáře Viktora Leona a zakotvil v operetním vídeňském divadle "Na Vídeňce" (Theater an der Wien), kde sklízel úspěch za úspěchem a dociloval na tehdejší dobu, bylo to ještě dlouho před válkou, přímo pohádkových příjmů, které mu umožnily život velmože. Obýval v 5. okresu, poblíže budovy Všeobecného pensijního ústavu, byt o 12 pokojích, kromě místností pro četné služebnictvo, a měl tehdy již dvě přepychová auta. Po několika letech šťastného manželství ovdověl a později se znovu oženil, a to s dcerou W. Karczága, známého vídeňského nakladatele a vlastníka 2 divadel, a to divadla na Vídeňce (Theater an der Wien) a Raimundova divadla (Raimundtheater), s níž kromě uvedených divadel vyženil i milionové věno. Po válce, když divadla upadala, založil filmovou společnost "Saschafilm". Někdy v r. 1936 došlo však k zhroucení všech jeho podniků vídeňských, a tak miláček vídeňského obyvatelstva po 25 letech přepychového života dostal se do finančních nesnází, z nichž jen taktak že se vymanil. Dnes je mu asi 56 let a žije ve Vídni (Wien) jako filmový režisér, on, vnuk starého Maryšky, řezníka z Mezilesí, kdysi hostinského na Rezku a souseda novoměstského, dole z bývalé Svatojanské ulice, který asi Nové Město v životě nikdy neviděl. Jeho bratr František se specialisoval na obchod se starožitnostmi, v čemž po odborných zkušenostech, nabytých v cizině, hlavně však v Paříži, vynikl na tolik, že měl ve Vídni (Wien) ve IV. okrese velký umělecký starožitnický závod, vyhledávaný nejpřednějšími osobnostmi a sběrateli starožitností.
U nás žijí ještě příbuzní rodiny Maryško-vy, z nichž pan Jan Tomek, účetní fy. Bratří Herzigové, který mně vše uvedené vypravoval, je bratrancem jmenovaných vídeňských Maryšků, s nimiž se za svého dlouholetého pobytu ve Vídni často stýkal.


V. 18 LET.
Už to bude v polovině roku 1940 celých 19 roků, co jsem přišel do Nového Města k obci jako tajemník. Také těch 25 roků, kterých mně tenkrát bylo, odnesl dávno čas; uplynuly jakoby po vodách Metuje.
A Nové Město nad Metují, to už je skoro idyla, jak tenkrát vypadalo.
Jen úzký chodníček a ne nynější prostorná, široká velkoměstská třída Nádražní vedl od staničního úřadu do města. A po cestě téměř žádné domy. Na levé straně tři jednoposchoďové domy Kuderovy, na pravé straně nízká Stehlíkova továrna a závod fy. J. Roušek & synové, a jinak pole s obilím, žádná čtvrt u lomů na tř. Smetanově, žádná ulice Rašínova, jen polní cesta, nedostavěná čtvrt Čelakovského a několik prvních domků čtvrti Masarykovy. U Rousků se scházelo po schůdkách na hluboký úvoz bývalé okresní silnice, v létě zaprášené a v dešti blátivé bez chodníků až k "Rychtě". Nikde nebyla ulice dlážděná a na Komenského třídě hustá řada už starých lip, akátů (u kláštera) a hlohů kolem škol až k okresnímu domu, který tehdy ještě nestál, ani pomník padlých, kde byly vysázeny lípy s městskou váhou a za nimi, co je dnes dům okresních státních úřadů, stará kovárna, stará kolářská dílna, krupařský obchod ve staré chalupě a povoznictví ve vedlejší.
I na Horském předměstí ledacos ještě jinak vyhlíželo. U Rezecké ulice nebyl ještě dnešní příjezd, jak jde od Studyneckého mostu, který je od roku 1935 úplně nový, tehdy byl železný úzký a krátký, právě jako most Sep-ský, jenž byl proježděný. A Rezecký potok se malebně vinul polovinou Rezecké ulice přímo v uličním tělese a když se na jaře rychleji daly sněhy pod Sendraží do tání, přihrnulo se do Libchyň tolik vody, že se potok rozlil nedbaje toho, že voda natekla sousedům do stavení a zle tam řádila. Metuje to umí ještě dnes. Rezecký potok byl v r. 1930 ve své dolní části regulován a k úpravě části horní až k Pavlátově louce pod Rezkem dojde asi v roce 1940.
U Rambousků měli ještě takovou malou verandu na zahradě, nahoře na Rezku byla ještě stará poustevna u kapličky a nezasklená veranda, ani ne poloviční dnešní velikosti, a lázeňská budova měla ještě o jedno poschodí méně.
A co to všechno ostatní, co mezitím přibylo, těch krásných staveb, kterých tehdy nebylo. Dům okresní péče o mládež, velký dům všech okresních státních úřadů, přístavba a rozšíření nádražní budovy s postavením krytého peronu, palác spořitelny, sokolovna, Bartoňův okresní chorobinec, živnostenská škola, státní a obecní činžovní domy, kasárny, Lidová hospodářská záložna a mnoho domů soukromých. Stávaly tam před tím staré novoměstské chalupy nebo vůbec nic.
A na radnici! V 1. patře byla ještě spořitelna, která tu v roce 1893 započala svoje blahodárné dílo ve společných úřadovnách s obecním úřadem, se 100 vkladateli a 200.000 K počátečních vkladů, což potrvalo do r. 1907, kdy došlo teprve k rozdělení městského úřadu a spořitelny. Do té doby byl v 2. patře radnice byt, kterého používal tehdejší městský důchodní a současně správce městské spořitelny Karel Ludvík.
Teprve po tomto roce se městský úřad přestěhoval do 2. patra do uvolněného bytu Karla Ludvíka, který odešel na odpočinek a přestěhoval se do domu svého otce čp. 50B, který mu patřil, na Komenského třídě.
Ve spořitelně úřadovali jako správce Vilém Syrovátka, jako pokladník Adolf Baše a zřízencem byl Josef Poláček. Dnes je již ředitel Vil. Syrovátka v pensi. Jeho nástupcem se stal v r. 1937 JUDr. František Fric, předtím účetní spořitelny. Naproti úřadovnám spořitelny býval starý městský archiv, dnes je to upravená místnost městského staveb, úřadu. Ve 2. patře byl zřízen městský úřad. Uprostřed byla podatelna a policejní úřad, na straně k Mervartovu domu kanceláře tajemníka a zasedací síň městské rady, která byla tehdy ještě z jedné čtvrtiny přepažena jakousi komorou s oknem na schodiště, kde bývalo skladiště pro elektrárnu; na straně kostelní byl městský důchod a městský lesní úřad.
Zasedací síň zastupitelstva bývala o třetinu menší a v ní uprostřed veliký stůl zeleným suknem potažený, kolem kterého členové zastupitelstva seděli. V čele dnešní upravené a zvětšené zasedací síně je velký obraz Nového Města nad Metují od akad. malíře Lad. Ehrlicha, dar to městské spořitelny.
V malé místnosti proti schodům byl tenkrát ještě pozůstatek válečné zásobovací městské kanceláře, kde úřadoval dnes už ne-božtík Adolf Středa. U města sloužili kromě tajemníka měst. důchodní Jindř. Prostředník od r. 1905, dnes již ve výslužbě, městský lesní Josef Rezek, dnes vedoucí ředitel měst. důchodu a měst. podniků, v podatelně starý kan-celista a měst. knihovník Jindřich Pachman, sokolský pracovník, s Karlem Frintou, pozdějším městským policejním inspektorem, a venku z policejních orgánů dosluhoval právě vysoký a robustní policejní strážmistr Antonín Rejchrt. Tito jsou již po smrti. Ve vodárně sloužil František Herzig st., pozdější správce měst. vodárny a elektrárny, už také nebožtík, a v lesích hlídal jako městský hajný starý Jan Flek, dnes na pensi.

U městského úřadu byli tehdy čtyři úředníci a pět zřízenců, počítáme-li mezi ně i školníka obecných a měšťanských škol Jana Frintu, dosud sloužícího. V r. 1940 jsou u města zaměstnány 24 osoby, z toho 12 úředníků a 12 zřízenců. Dále jsou u města službou přiděleni jeden úředník a tři další zřízenci ze služby státní. Činí tudíž celkový počet sil 27 osob, čítaje v to i síly výpomocné.
Městský úřad má dnes oddělený úřad kon-ceptní, účtárnu měst. důchodu s účtárnou městských podniků a měst. lesního úřadu, oddělení obecních dávek, masnou režii, městský stavební a hospodářský úřad, městský policejní a popisný úřad a úřad zásobovací.
Přirozeně, že této rozšířené agendě nepostačuje ani celá dnešní budova radnice, kde již od r. 1930 není spořitelna, která přesídlila do vlastní krásné budovy na tř. Komenského. A tak městský policejní, popisný a zásobovací úřad přemístěny v r. 1939 na jaře do budovy bývalé staré radnice čp. 9 a na náměstí, kde se pomýšlí ve vyprázdněných dalších místnostech, jakož i v bývalém, instalovati městské museum a archivní sbírky, dosud naprosto nevhodně umístěné v přízemí radničního dvora, kam nemá veřejnost přístupu.
Obec má v roce 1940 dva pensisty a kromě toho vyplácí ještě čtyři pense vdovské.
K porovnání rozvoje úřední agendy uvádíme počet čísel jednacích městského úřadu v r. 1920, který činil 3.624, proti konci roku 1939, jenž dosáhl číslice 7.940, což znamená více než 100% zvýšení.
Rozloha katastru celého města podle parce-lačního protokolu činí 727ha 15a 23m2.

Z toho připadá pak:
Na pozemkové parcely. 701ha 54a 31m2.
Do vlastnictví obce podle inventárního účtu z r. 1939 připadá z uvedené rozlohy 218ha 55a 59m2
K veřejnému statku ve správě obce 36ha 46a 30m2
Rozloha lesního majetku obecního činí 191ha 52a 85m2.
Rozloha luk ve správě obce 4ha 57a 94m2
Rozloha polí ve správě obce 11ha 41a 24m2

Obec vlastní nyní 25 budov, kasárny s budovou gážistů, kostel na hřbitově, márnici, plovárnu a hasičskou kolnu. Z počtu budov je 15 činžovních domů, v nichž jsou ubytováni celkem 122 nájemníci. V celkovém počtu budov jsou zahrnuty obě dnešní školní budovy obecných a měšťanských škol, jakož i budova školy živnostenské, radnice a budovy průmyslových podniků: elektrárna, vodárna a městský mlýn.
V roce 1920 činil příjem obce 509.510,- K, vydání pak 497.443,- K, neboli peněžní obrat tak něco přes milion korun. Účet za rok 1938 vykazuje na příjmech 2,938.554,- K a vydání 2,932.713,- K, čili peněžní obrat bezmála 6 milionů korun. Dluhy obce činí 13 mil. K. Majetek města podle inventáře z r. 1938 činí 15 a půl mil. korun.
Přesto, že za uplynulá léta obec vzrostla majetkově i celkovou úpravou, z níž dlužno zdůrazniti zvláště moderní stavby kanalisační a vodovodní v milionových nákladech, čekají ji další úkoly velmi naléhavé a neodkladné. Z nich v prvé řadě je to nutná stavba nových školních budov, zvláště pro újezdní měšťanskou školu, rozšíření radnice s upravením místa pro museum a městský historický archiv, vedle dokončení projektu soustavné kanalisace i doplňkového vodovodu jako prací nejzávažnějších a nejdůležitějších.
Na naše město čeká však vyřešení mnoha úkolů jiných, aby bylo vyhověno potřebám doby. Je to na př. řádné zřízení sportovního hřiště, kluziště, přestavba či nová úprava plovárny, úprava náměstí a vydláždění všech postranních ulic, úpravy sadové a v neposlední řadě přemístění a stavba nového hřbitova. Konečně doplnění stávajícího neúplného regulačního a zastavovacího plánu města, zejména v zastavěné části, poněvadž pro nezastavená místa regulační plán jest a podle něho se stavby povolují. Byl zhotoven ing. Jos. Smetanou z České Skalice v r. 1924.
To jsou tak povšechně úkoly města nejbližší budoucnosti a je potřeba postupně všechny je uskutečniti. Je jisto, že mezitím vyvstanou nové a další, protože život a dnešní potřeby člověka a tím i veřejného života se mnohem rychleji mění než v nedávných, skoro bych řekl idylických letech předchozích.
Od sedmdesátých let minulého století je Nové Město nad Metují vyhledávaným letoviskem v době léta, v poslední době i v zimě, a tu se naskýtá další povinnost řádného vybavení všech místních hotelů, jichž je celkem 6 a pro potřebu vyhovění cizineckému ruchu postačujících. Jde o to, aby tyto hotely se přizpůsobily modernímu vybavení, jaké se dnes požaduje. I tuto potřebu si dnešní doba sama vynutí a majitelé těchto podniků již postupně k realisaci těchto nezbytných podmínek přistoupili. Pomýšlí se na výstavbu úplně nového, všem požadavkům hotelnictví vyhovujícího podniku na místě starých dvou chalup čp. lB a 2B, patřících panství.
Dočkáme se však v dohledné době i po stránce turistické nové, všestranně vyhovující turistické chaty na nejvyšším vrchu celého okolí, na 618 m vysoké Sendraži, odkud je jedinečný rozhled do celého našeho božího kraje, tak romanticky krásného a poutavého, jakého je málo v naší vlasti.
Pod ním v zátopě lesů přes troje údolí leží na kamenem ostrohu s třemi věžemi opravdu jedinečně krásné město, Nové Město nad Metují, přes něž daleko do kraje někam k hradeckým věžím je požehnaný a žírný kraj počátku polabské roviny, Zlatého prutu české země. Přes strmé pekelské stráně, přes divoký Koníček a Přibyslav někam k bílé věžičce starého kostelíka václavického, k České Skalici, k Ratibořicům, až k Úpě, kde je rozkošné Babiččino údolí, tam, kde prožívala svoje dětství Božena Němcová. A vzad přes Dobrošov a věž starého náchodského zámku až k Padolí, kde na hronovském hřbitově je uložen popel největšího písmáka naší vlasti, nesmrtelného Mistra Aloise Jiráska. Postavy jeho kronik a románů oživují stále ten krásný Jiráskův kraj a kraj Boženy Němcové, v němž leží i naše Nové Město nad Metují. Vždyť pod Sendražským kopcem dole na soutoku Metuje s Olešenkou je čarovné místo, je Peklo a v něm kdysi starý mlýn, kde v létě r. 1778 za tereziánských válek se objevila vyslaná hlídka tří vojáků v bílých kabátcích s červenými výložky a třírohými klobouky. Přísný kaprál Sekota, stará vojna Jakub Pospíšil, příjmím Stěhula, a mladý Václav Pelíšků, kdysi prášek pekelského mlýna. A proto, že na ně u velitelství trochu zapomněli, zařídili se milí vojáci po svém a užívali pohodlí, jež si vynucoval zvláště velitel hlídky kaprál Sekota na ustrašené vdově, která ho musela dokonce uspávati k odpolednímu spánku v neckách. Tak vypravuje v sebraných spisech o starém Pekle Alois Jirásek.
Na druhé straně, k Novému Hrádku, kde je Šibeník, 672 m vysoký a za ním u Borového i Strážnice, 683 m vysoká, je hluboké údolí k Tisu podle Olešenky, kudy chodíval mladý tkadlec Václav Pavlů ze Lhoty u Machova za Martou, dcerou zbožného evangelíka Škody, jenž tam měl o samotě v lesní stráni svoji chalupu a v ní tkalcoval. Tam se i Pavel schovával jeden čas před vojnou a odtud někdy se vracíval zpět ke svým padolským bratřím přes Nové Město a tam polními stezkami kolem Václavic, kde se jednou v létě v r. 1833 zastavil i na starém opuštěném již hřbitůvku s hroby nezapomenutelných "bratří" a "sester", kdysi založeného v čas tolerančního patentu sedlákem Líbalem ze Šonova. A tam při odpočinku ve stínu staré plané hrušky se sešel s nahořanským Žabkou, to s tím, co všem evangelíkům od Hronova k Opočnu nosíval ze Stroužného v Prusku modlitební knihy. Tak to stojí v Jiráskově kronice "U nás".
Na stranu východní, tam, co jsou nejvyšší vrchy našeho Orlického podhůří, Hřiby u Nedvězských Končin 771 m vysoké, a Skutina nad Sněžným 738 m vysoká, se bělají pod nimi vesničky s chalupami horských tkalců a svítí tam i věžička dobřanského kostelíka, v jejíž faře hodinařil dobřanský farář, pozdější arciděkan chrudimský, vlastenecký kněz P. Josef Liboslav Ziegler, žák Dobrovského, druh básníka Miloty Zdirada Poláka a přítel osvícenského dobrušského kupce F. L. Věka, hrdiny velké probuzenské epopeje stejného jména od Aloise Jiráska. Věkovy housle jsou u nás v rodině pana Jozy Knytla, zetě Jiráskova učitele Karla Janků, který za manželku pojal dceru hronovského hospodského Seidla, Mistrova to vlastního strýce. Byly v r. 1938 na náchodské krajinské výstavě.

Tam na Dobřanech jsou ještě u kostela staré věkovité lípy, 600 roků jim čítají. Potřebovaly by však již nutného ošetření, nebo jinak dlouho už nevydrží a bylo by jich veliká škoda. Pod kostelem na ostrohu k Zlatému potoku je dosud místo, jež dokazuje, že tu kdysi v dávných dobách stávala pevná rytířská tvrz. V Sedláčkových "Hradech a zámcích" je nazývána hradem "Dobruškou".
A blíž k jihu se rýsuje starobylá Dobruška, město Věkovo, s památnou radnicí uprostřed náměstí, rodiště F. A. Šuberta, autora velkého selského dramata "Jan Výrava", jehož statek ještě stojí v nedalekém Českém Meziříčí. Za stříbrnou plochou Broumarského rybníka, také v tu stranu, Opočno, rodiště selského buditele a lékaře lidumila MUDra Filipa St. Kodyma i malíře Kupky a Colloredo-Mansfeldský zámek s velikou zbrojnicí.
A když se zahledíme v tu stranu k České Skalici, kde je Dobenín, na němž český král Vladislav II. v r. 1068 konal první český sněm a kde v parný červnový den v r. 1866 zuřila bitva na "Brance", spatříme pod výšinou vesnice Šonov a Domkov, dějiště to nejkrásnější
Jiráskovy starodávné selanky "Maryly" z dob volby Jiříka krále slavné paměti.
Tam v Šonově ještě je dvůr, kde bývala šonovská tvrz panice Rozvody Šonovského ze Šonova, a naproti přes luka za potokem a malým lesíkem i místo, kde na Domkovské tvrzi sídlil starý vladyka Ondřej Buchovec s odkvětající neteří Eufemií, jež tolik žehrala na "libri klevetáním" mladého Rozvody. To byla tvrz Zbyňka Buchovce, starého válečníka a synovce starého vladyky Ondřeje, to bylo místo, kam přivedl po návratu z polského tažení sirotka, krásnou Marylu, dceru to nejlepšího svého přítele a druha z vojny, pana Petříka Taraby z Boříc. A tam mezi Domkovem a Šonovem bývala stará dubina, o niž veden byl spor, místo schůzek mladého Rozvody se sličnou Marylou až do té romantické jejich svatby. Tam číhával na ně zlomyslný Tiburcius Čelechovský ze So-bíšku a na Děvči kopách, nápadník Eufemie a zjevný nepřítel mladého Rozvody, starý sudič, aby na mladé milence žaloval jak starému vladykovi, tak i Zbyňkovi Buchovcovi, až na konec nepochodil.
Tak tu najdete všude místa zajímavých dějů, historických i románových, a všech vždy krásných a dojemných.
Vždyť je Nové Město nad Metují jedno z nejmalebnějších měst českých a jistě jím i zůstane s celým svým krajem, kde vždycky šly dějiny národa a kde všude znát stopy boje a života o jeho bytí či nebytí.
Tam kvetou v máji nepřehledné třešňové stromy v sadech, v alejích, v zahradách, při mezích i na polích, tam zrají v červnu a červenci do ruda i do sametové černě tyto sladké plody našeho kraje i naší země. Tak je poznal a chuť jejich si pochvaloval v třešňových knedlících v létě r. 1877 na Rezku mistr českého feuilletonu, sám Jan Neruda, když tu u nás dlel s Drem Miroslavem Tyršem na letním bytě.
V Novém Městě nad Metují za dřívějších let všichni sousedé sadařili, každý měl na své zahradě, na svém sadě či na polích nebo v alejích třešně.
Vypravoval mně nedávno pan Joza Dítě, novoměstský truhlář, že když za dřívějších let se narodil některému z našich sousedů synek, dostal při křtu žebříček a úborek na třešně, když to byla dcerka, dostala putynku a ukázali jí cestu k Náchodu. Znamenalo to, že na tu stranu se po novoměstském tehdejším zvyku nosily a vozily třešně do trhu na prodej. Pan František Trachta, majitel domku čp. 27B, k tomu dodal, že jeho manželka, rodilá novoměšťačka, má dosud na památku "putynku na třešně" od svého křtu.
A, Bože, je tu krásně v žhavých slunečních dnech pěkného léta, když na pasekách voní vřes, i na podzim, když žloutnou pekelské strmé stráně pod Koníčkem do zlata, i v zimě, kdy spí celý kraj pod sněhovým bílým příkrovem.
Kraj starých českých písmáků, útulek Českých bratří, kraj tichých vonících lesů, pasek a strání, zelených luk i žírné těžké půdy a horských chudých políček s vlčími máky a modrými chrpami, kraj bílých sněženek i žlutých petrklíčů, kraj malých sedláků i horáckých tvrdých tkalců, kraj boží od hor přes kopce a údolí až do roviny, kam teče Metuje i divoké potůčky s kopců a s lesních strání.
Kraj tichý a milý! Kdož by jej neměl rád!

Prameny:
Stará matrika obecní z r. 1858. - Ústní podání od p. Jaroslava Tomka, obchodníka, č. 6 c, a Viléma Syrovátky, emerit. ředitele Měst- spořitelny, č. 30 b.

Pokračování.